Sakurové šílenství

Kvetou na různých místech světa, i u nás. Jemné barvy a pronikavé aroma zasáhnou každého, kdo se dostane do jejich blízkosti. Ale když provoní domovinu Japonska, probudí benigní stromy šílenství celého národa. Něco takového umějí jen sakury.

Ruku v ruce se samuraji kvete v Japonsku také tradice známá jako hanami, tedy něco jako obdivování se sakurám, udržovaná na ostrovech už přes tisíc let. Již v období Heian (794-1185) kjótský císařský dvůr každoročně pořádal hanami setkání, které v následujících letech získávaly na pompéznosti a popularitě. V období edo (1600-1867) se rozšířily také mezi prostý lid a staly se neodmyslitelnou součástí každého jara.

Knedlík nebo květina?

Kdy, jak a proč to všechno kolem hanami začalo, je předmětem debat. Někteří tvrdí, že tento zvyk přišel do Japonska z Číny někdy v období Nara (710-784), kdy dynastie Tchang ovlivňovala vývoj nedalekého Japonska v mnoha směrech, nejen v prohlížení květin. Nacionalističtější orientovaní argumentují, že původ je ryze japonský, protože hanami jsou zmiňovány už v japonské kronice Nihon Shoki. Ať tak nebo onak, nejdříve to byly slívy a vistárie, co všichni zbožňovali, o sakuru nikdo nezavadil ani pohledem. To se rychle změnilo poté, co Lady Murasaki ve svém rozsáhlém románu "Příběh prince Gendžiho", věnovala celou kapitolu císařské oslavě "pod květy třešní". Od té doby je slovo hanami (v doslovném překladu "pohled na květinu") synonymem pro pohled na sakuru.

Všímavý pozorovatel nepřehlédne, že tak jako řada dalších japonských fenoménů i příchod jara nabízí kontrastní podívanou. S postupem času se centrum pozornosti hanami přesunulo ze sakurových květů spíše pod stromy.

Na jedné straně tedy hanami nabízí nostalgické rozjímání o pomíjivosti, které v 18. století definoval učenec Motoori Norigama, na druhé straně večírky v parcích, mnoho jídla a pití saké dlouho do noci a těžké kocoviny po ránu. Japonská fráze hana yori dango, tedy "knedlík lepší sakury", hovoří za vše.

Když legendární japonský poutník a poeta Macuo Bašó dorazil k hoře Jošino, pokryté rozkvetlými sakurami, byl tak ohromen krásou scenérie, že odmítl napsat svoje pravidelné oslavné trojverší haiku – "člověk nemůže zachytit takovou krásu slovy," pravil pouze.

Somei, Yoshino, Oshimazakura...

Ať už hanami pochází z Japonska, nebo ne, samotné sakury zcela jistě nemají japonské kořeny. Jejich původ je převážně himálajský, odkud také byly na souostroví importovány. Japonští šlechtitelé si je však vzali do intenzivní péče a soustředěným křížením a roubováním vyšlechtili na tři sta kultivarů. A jsou to produkty vskutku nevšední, květy bílé, růžové, červené či zelené, s pěti, ale i padesáti okvětními lístky a se stejně květnatými názvy – somei, toshibo, oshimazakura, kikuzakura, shogetsu, kanzan, ukon, fugenzo, yamazakura, shidarezakura.

Sakury, provoněné mnoha metaforami, jsou tradičně přirovnávány k ženské kráse, stejně křehké a pomíjivé jako jemné květy. Pro japonské vojáky a samuraje byly sakury symbolem jejich života – krátkého, ale velkolepého. Sebevražední piloti-kamikadze, si květy sakur malovali na své stroje předtím, než se vydali na poslední cestu. Věřili v reinkarnaci života do sakurových květů. A protože japonské sakury kvetou obvykle začátkem dubna, kdy v Japonsku začíná školní a fiskální rok, jsou také znamením začátku, nové kapitoly. Dodnes se tyto květy promítají do nejrůznějších forem japonské kultury, umění i tradic, najdeme je vyšité na hedvábných kimonech, v literatuře dávné i moderní, v hudbě, malířství, ve verších waka či haiku.

Roztají i přísní šéfové

Sezona sakur je časově omezena na několik pouhých dní, a tak lidé, aby tento zážitek nepropásli, zastaví každodenní práci, zavřou obchody a věnují se pouze sakurám. Dokonce i příslovečně neúprosní šéfové japonských firem dají svým zaměstnancům volno a organizují pro ně party pod rozkvetlými třešněmi. Sakury nevoní celému Japonsku zároveň, ale podle zeměpisné šířky, nejprve se již v polovině ledna květy otevírají na Okinawě, na Honšú sakurová mánie dorazí na přelomu března a dubna a drsný sever Hokkaida zjemní až v květnu. Přesně načasovat oslavy je tedy obtížné, proto postup třešňové fronty, sakura-zensen, sleduje Japonská meteorologická agentura a informuje o něm pravidelně v televizním zpravodajství. Třešní se ale z japonských sakur nedočkáte, ty rostou na zcela jiných stromech. Japonci však sakuru hájí tím, že nemusí dávat ovoce, protože je rozený aristokrat a jejím posláním je být krásná, ne plnit trhy třešněmi. I tento aristokrat však našel praktické uplatnění v životě Japonců. Sakurové dřevo se využívá k výrobě pečetí, bloků pro dřevotisk, šachovnic, podnosů, stolů. Tmavě hnědá kůra se leští a používá na výrobu dýhy, již se zdobí umělecké šperkovnice, kazety nebo pouzdra na doutníky.

Jako ve vánici

Japonsko je protkáno vyhlášenými místy sakur, kde se každoročně scházejí statisíce obdivovatelů. V celém Japonsku však budete stěží hledat lepší místo než císařské město Kjóto, jehož prastaré dřevěné chrámy a svatyně poskytují hebkým květům kontrastní kulisu.

Ani v době, kdy květy sakur začínají uvadat, neochabují přívaly návštěvníků na proslulých místech. Lidé totiž našli zalíbení v hana fubuki, tedy v "sakurové vánici", kdy okvětní lístky opadávají a v posvátné tichosti se pozvolna snášejí k zemi jako sněhové vločky.

Květy některých druhů sakur však svoji pouť nekončí s jarním vánkem na kamenné dlažbě, nýbrž jsou dál zpracovávány do sakurových čajů nebo rýžových koláčků o-mochi. V této formě potom v Japoncích po celý rok zanechávají vzpomínku na jaro a budí toužebné očekávání období, kdy pokvetou sakury.