Obsah

Nutná obrana


 

V případě jednání v nutné obraně musí být splněny následující objektivní podmínky:

  • Přímo hrozící nebo trvající útok

  • Útok směřuje proti zájmům chráněnému trestním zákoníkem

  • Nejde o nutnou obranu, jestliže byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku

Pachatel při nutné obraně si je vědom existence těchto objektivních podmínek a má vůli za jejich existence jednat.

Jednání v nutné obraně není nebezpečné pro společnost, naopak je žádoucí, protože nahrazuje zásah veřejné moci.

Jednání v nutné obraně není protiprávní, není tedy ani trestným činem.

 

Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana zvláštním, speciálním, privilegovaným případem. Místo jakéhokoliv nebezpečí (krajní nouze) je tu útok (úmyslné protiprávní jednání člověka, útok je vlastně kvalifikovaným nebezpečím). Škoda nevzniká komukoliv (krajní nouze), ale pouze útočníkovi. Vůči útočníkovi není třeba tolik ohledů a je spravedlivé, aby se především on podílel na škodě, která vzešla z jeho jednání. Útočníkovi je proto dovoleno způsobit i větší škodu, než hrozila (nesmí být ovšem v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku). U nutné obrany není požadavek subsidiarity, jako je tomu u krajní nouze (není třeba nebezpečí odvrátit jinak, vyhnout se nebezpečí útěkem), a logicky ani požadavek nebezpečí (útok) snášet.

Pro krajní nouzi a nutnou obranu je společné, že okruh ohrožených zájmů je totožný, nebezpečí (krajní nouze) i útok (nutná obrana) přímo, bezprostředně hrozí nebo trvá, oprávněn jednat v krajní nouzi nebo v nutné obraně je každý.

Důvodem privilegovaní nutné obrany je nejen zájem na okamžité reakci veřejnosti proti útoku (nutná obrana vlastně nahrazuje akci veřejných orgánů), ale také zájem na tom, aby nedocházelo k nenahraditelným újmám na životě, zdraví i majetku.

K nutné obraně je oprávněn kdokoliv. Každý je oprávněn odvrátit útok, i když útok nesměřuje proti němu samému, i když sám útokem dotčen není tzv. pomoc v nutné obraně).

Nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákoníkem a který přímo hrozí nebo trvá.

Útok je úmyslné, protiprávní jednání člověka, jež je nebezpečné pro společnost. Jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi, jejíž podmínky jsou oproti jednání v krajní nouzi mírnější. Lze říci, že „útok“ je vlastně určitý druh nebezpečí.

Útok nemusí být trestným činem, a proto se nevyžaduje, aby útočník byl osobou trestně odpovědnou (může se jednat o osobu nepříčetnou, dítě, osobu jednající ve skutkovém omylu).



 

Útokem není nebezpečné chování zvířete, ledaže by šlo o zvíře poštvané člověkem. V takovém případě by to však bylo nutné posuzovat jako útok člověka a zvíře (například psa)bychom považovali za „živý nástroj-zbraň“ v roku člověka.

Útok musí ohrožovat některou z hodnot chráněných trestním zákoníkem. Trestní zákoník blíže nevymezuje hodnoty, proti kterým směřuje útok a k jejichž ochraně je obrana přípustná. Nutné obrany lze proto užít proti útoku na život, zdraví, svobodu, majetek, důstojnost i čest. Chráněn je nejen jednotlivec, ale chráněny jsou i zájmy skupinové a celospolečenské.

Skutečnost, že bránící jednal v afektu vzteku nevylučuje splnění podmínek nutné obrany.

Naproti tomu čin dovolený nebo přímo nařízený nemůže ohrožovat chráněné zájmy. Proto nutná obrana proti němu není přípustná (např. proti zákroku veřejného činitele provedeného, orgánům činným v trestním řízení při výkonu svých pravomocí provedenému podle zákona apod.).

Čin v nutné obraně je čin dovolený, a proto není proti němu přípustná obrana. Např. lupič, který zraní bránícího se, nemůže se hájit, že jednal v nutné obraně.

Útok hrozící přímo, jestliže k porušení chráněného zájmu má dojít v úzké časové a zpravidla také místní souvislosti. Zda útok bezprostředně hrozí, závisí také na možnostech obrany. Rozhodně není třeba s obranou čekat, až útok začne, až útočník zasadí první ránu. Přímo hrozícím útokem může být podle okolností případu i výhružka u osoby známé svou agresivitou a násilností. Nutná obrana však není přípustná proti útoku teprve připravovanému, který ještě nehrozí bezprostředně.

Proti útoku již ukončenému není nutná obrana přípustná. Ukončení útoku ovšem musí být definitivní. O nutnou obranu nepůjde, když napadený běží za útočníkem, který mu ublížil na zdraví a poté se dal na útěk.

Útok někdy trvá, i když trestný čin, jímž byl útok uskutečněn, byl formálně dokonán. Tak například se uznává, že je přípustná nutná obrana majetkových zájmů v době, kdy se lupič násilím zmocnil věci a s kořistí odchází, protože i odnášení kořisti je ještě útokem. Jestliže však prchá pachatel bez lupu, jde o útok ukončený, nehrozí již porušení nebo ohrožení chráněných zájmů.

Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí za podmínek § 76 odst. 2 tr.ř. omezit kdokoli. Není stanoveno, jakých forem donucení je přitom oprávněn použít. Zadržení musí být přiměřené.

Podmínkou nutné obrany není ta okolnost, že nebylo možno vyhnout se útoku jinak, např. Útěkem nebo přivoláním policie. Nežádá se tu tedy tzv. subsidiarita jako u krajní nouze. Vychází-li však útok od dětí, osob jednajících v omylu, osob nepříčetných (nikoliv však osob jednajících pod vlivem návykových látek), bude třeba, aby se napadený pokusil v prvé řadě útoku vyhnout (například u osob jednajících v omylu může stačit, že budou na svůj omyl upozorněny). Porovnáme dvě hlediska, a to přiměřenost (vztah intenzity útoku a obrany) a proporcionalitu (vztah škody z útoku hrozící a škody v obraně způsobené). Rozhodující je první hledisko.

Trestní zákoník stanoví, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Přiměřenost obrany znamená, že obrana je schopná odrazit útok, tj. způsobilá k jeho spolehlivému odvracení. Z uvedeného plyne, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok, jinak by ztrácela smysl.

Pojem „způsob útoku“ nelze ztotožňovat s intenzitou útoku, i když ji zahrnuje. Intenzita útoku je dána tím, zda je útok individuální či skupinový, zda útočník útočí se zbraní či beze zbraně, jaký je poměr sil mezi útočníkem a obráncem, že k útoku dochází v noci či na osamělém místě, jaká je možnost rychlého zásahu policie či veřejnosti apod. Způsob útoku nelze chápat úzce jako způsob útoku v daném okamžiku jeho průběhu. Způsob útoku zahrnuje i to, co za dané situace bezprostředně hrozí (tzv. přímo hrozící). Pro posouzení přiměřenosti obrany je nepochybně významné, zda útok směřuje proti životu napadeného či proti jeho majetku či proti obojímu aj. Pojem „způsob útoku“ je tedy nutné interpretovat extenzivně.

Proto zákon dovoluje, aby obrana byla intenzivnější než pouze „přiměřená“. Ostatně to odpovídán i názvu institutu. Zákon hovoří o nutné obraně a nikoliv o přiměřené obraně. Hranice dovolené obrany jsou velmi široké, ale jistá krajní mez tu musí být. Je to vyjádřeno slovy, že obrana nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená“.

O vybočení z mezí nutné obrany (exces) jde, když

  • Obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku – tzv. exces intenzivní.

  • Obrana nebyla s přímo hrozícím nebo trvajícím útokem současná . tzv. exces extenzivní.

Dojde-li k vybočení z mezí nutné obrany, je to za podmínek § 41 písm. g) polehčující okolností.

Jelínek. J. a kol.: „Trestní právo hmotné“. Obecná část. Zvláštní část. 6 vydání. Praha: Leges, 2017

LP

(příště svolení poškozeného)



Autor: Ladislav Petráš      Datum: 13.11.2019      Počet přečtení: 400
Zapatí